2.Kapitola

<Harry>

„že sis dal ale na čas ty kluku zlobiví“ Spustila Harryho „oblíbená“ tetička Petúnie a zvedla nakrčený nos ještě o trochu výš.

„Promiň, teto, dělal jsem, co jsem mohl, ale když ten trávník je tak velký…“ řekl Harry trochu provinile, ale vůbec se netvářil, že by to myslel vážně.

„Jak to s tetou mluvíš ty kluku nevychovaný, celou tu dobu co si u Nás, nás vyžíráš a ještě ke všemu si chceš stěžovat, že po tobě chceme trochu práce?“ to se ozval Harryho „oblíbený“ strýček. „Tak abys věděl, jedem teď s Dudlánkem nakoupit nějaký věci do školy, tak tu budeš hodný, je ti to jasné?“

„Ano strýčku přece nejsem malý, já to tady přece nezbořím“ řekl Harry a štěkavě se zasmál, že to byla chyba, zjistil až pozdě. Doslova mu zmrzl usměv při pohledu na strýce Vernona, který to nejspíš vzal jako hrozbu.

„Ne nic tady neuděláš, a pro jistotu tě zamknu v pokoji a ne že se odsud budeš pokoušet dostat nějakými hokus pokusy. Víme, že je máš mimo školu zakázané.“ A jako důkaz šel s Harrym k jeho pokoji a zamkl ho. „Vrátíme se až večer tak doufám, že ses pořádně naobědval“ dodal strýc přes dveře a pak už jen ticho.

Ticho.

.. Všude jen pronikavé a děsivé ticho.

Nutilo ho zamyslet se, a vracet se ve vzpomínkách, ale to nechtěl. Nechtěl znovu prožívat události z konce minulého školního roku, když se dostal na hřbitov, kde zemřel Cedrik.

Vždy se to vracelo, když byl sám, neměl si s kým promluvit. Tetu se strýcem by to nezajímalo a Dudley? Dudley je prostě Dudley.

Nikomu to neřekl jenom Brumbálovi ale neřekl mu vše. To co ze sebe potřeboval dostat, nešlo vyjádřit slovy. Ten vztek na Voldemorta, zabil Cedrika ani neuvažoval. Ne ani na chvíli nezaváhal (Toho přebytečného zabít!) ne! Prudce rozevřel oči a už je nechtěl zavřít.

Klap…klap…klap

Harry vyskočil a podíval se z okna, auto tam nebylo takže Dursleyovi to být nemohli. Hůlku měl zavřenou v přístěnku pod schody. Zavřel oči a v duchu napočítal do deseti, aby se uklidnil. Deset… Bum! Někdo bouchl o dveře a Harry odskočil co nejdál od nich. Sevřel v ruce hrnek a čekal.

„Pottere!“ zavrčel hlas pošuka Moodyho. „jdu dovnitř. Jestli po mě hodíte ten hrnek tak nečekejte, že vám to třikrát nevrátím!“

A zámek dvakrát cvakl, a dveře se rozevřely a opravdu v nich stál jeho bývalý profesor.

„Profesore, nečekal jsem vás. Nikdo mi nepsal, že mě máte dnes vyzvednout.“ Řekl Harry, ale vůbec se netvářil, že by mu to vadilo.

„To bude asi tím, že vás dnes vyzvednout nejdu a s tím profesorem to zas tak žhavý není tak si to můžete odpustit“ zavrčel. „sednout“. Harry položil hrnek na stůl a jen těžko se snažil skrýt zklamání z toho, že tu Moody není pro něj. Sedl si na kraj postele a zvedl hlavu s otazníkem ve tváři.

Moody si ničeho nevšiml, nebo to na sobě aspoň nedal znát. „Na Pottere snězte to“ a na to se na stol objevily dva sendviče. „sice to není nic extra, ale můžu vám zaručit, že v nich není žádný jed“ zabručel Pošuk a s výdechem dosedl na Harryho židli u stolu.

„Teď mě dobře poslouchejte, Pottere, to co se stalo na hřbitově nebyla vaše chyba a ani za Diggoriho smrt nemůžete. Kdo za to může se mě neptejte. Seznam je delší než by se vám líbilo. Ale řeknu vám jednu věc a sice Brumbál už je starý a i já jsem starý a staří lidé dělají chyby a je to jenom otázka situace, jak moc je chyba velká a jaké bude mít následky. Moje chyba byla, že jsem se nechal překvapit, nebyl jsem ve střehu. Brumbál ten vás nechal soutěžit i přes jasné důkazy, že situace se stáčí proti vám. Severus, ano i ten udělal chybu. Prý ten blázen věřil, že jste mu potřeby na mnoholičný lektvar bral vy. Svedl svůj problém na studenta blázen a po jiných vysvětleních se nepátral. Ano každý udělal chybu, ale nesmíme se zaseknout. Vezměte si poučení a zlepšujte se. STÁLE BÝT VE STŘEHU.“ Zařval, až Harry nadskočil.

„Voldemort taky chybuje, nejsou to chyby, jako že si osolí čaj, ale to že se mu vás nepodařilo na čtyřikrát zabít hodně znamená. Ale takhle to nepůjde do nekonečna. Pochop, že Brumbál umře zítra, za týden nebo za měsíc. Může být zrovna teď mrtví a je jedno jestli padne v boji proti Voldemortovi nebo se udáví cukrovím u sebe v ředitelně. A až jednou umře, co tu po něm zbude? Ty? A jediné co budeš umět je chytit zlatonku! OH lidi tleskejte jaké ladné pohyby…“ ušklíbl se, ignoroval vykuleného Harryho, a pokračoval. „svět je krutý a nečekej, že se někdo postaví na tvoji stranu zadarmo, všichni budou mít strach a až se jednou Voldemort rozhodne vystoupit na veřejnosti nastane chaos, lidi budou umírat, a je jenom na nás jak na tuhle válku budeme připravení. A ano jsou tu i jiní Lupin, Sirius, Minerva,…? Sirius vyšel školu a hned ho hodily do Azkabanu a teď? Je mu tolik co Lupinovi, ale bojí se vlastního odrazu v zrcadle. Minerva je stará a těch pár použitelných kouzelníků se stará jek se vyhnout zkorumpovanému systému ministerstva. Kruté? Ale život jde dál a co z toho. Zatkl jsem tucty smrtijedů a černokněžníků a kolikrát jsem bojoval proti takovým přesilám, že by se z toho aj Hagrid posral. A co z toho, jeden hromadný útěk z azkabanu a moje noha, kus nosu, a stovky jizev budou zbytečný. „

„Ale to není to podstatné, všechno spadne na vás, ano vzbuďte se, po vás se chce, abyste odklidil Voldemorta“. „Nikdo ti to neřekne do očí, ale ty si se narodil jako vůdce, ty bys nás měl spojit. Severus si kdysi vyslechl jednu věštbu. A ano nepochybuj, o její pravosti. Říká se v ní, že je na světě někdo komu Voldeort ublížil už jako jednoročnímu dítěti. A to dítě má takovou sílu, kterou pán zla nezná. Ta síla ho může porazit.“

Co to je, se mě neptejte, já to nevím, Severus to neví a ani ty to nejspíš nevíš. Ale nečekej, že ti všechno spadne do klína a náhoda k náhodě Voldemorta zabiješ. To by si tvrdě narazil. Ani Brumbál není tak silný z citronových bonbonů, a Minerva není silný protivník jen díky škole. Každý kdo chtěl být silný tvrdě pracoval a věnoval tomu většinu času a i tak se nikdo bez cizí pomoci nehne.“ „Nechte si to všechno projít hlavou. Nenabízím vám doučovaní jako takové, nabízím vám doprovod. Do Pekla nebo k vítězství to je jedno. Najděte mě ve škole a dejte mi vědět, jak jste se rozhodl. Ale pozor jedna zmínka jedno slovo před Brumbálem a na všechno můžete v klidu zapomenout. On se o ničem z toho co jsem vám řekl, nesmí dozvědět, Jasné?“ řekl pošuk a pevně si přitáhl plášť k tělu.

„Ann ehm Ano pane“. Dodal Harry a zíral do země, jak se snažil vstřebat všechny informace, které se dozvěděl.

Moody vstal a uchopil hůl.“A k Tomu odjezdu odsud to nechte na mě, zabalte si věci a čekejte, že do dvou dnů si vás někdo přijde vyzvednout.“

„Zatím se tu mějte a ještě jednou vám připomínám Brumbálovi ani muk.“ S tím se za ním zavřely dveře a zámek dvakrát cvakl.

Klap…klap…klap