3.Kapitola

3.Kapitola

<Harry>

Opět zůstal v pokoji sám, ale to nepříjemné ticho zmizelo. Žádné zážitky se mu nevracely. Pořád se musel vracet ke každé jedné informaci, co se před chvílí dozvěděl. Všechno to do sebe zapadalo, a co taky mohl čekat jiného. A Voldemort, už to, že mu zabil rodiče, ho stavělo do role nepřítele. Nepřítele, který nedá pokoj nikomu, dokud bude naživu, ale opravdu má šanci ho porazit? Má on, Harry nějakou šanci? Je pravda, že proti sobě už čtyřikrát stáli, ale co je na tom. Vždy jen utekl. Nikdy to nebyl rovný boj. Ale možná i tyhle boje se počítaly. Přece jenom kdo viděl Voldemorta a mohl o tom někomu vyprávět.

Postavil se před naprasklé zrcadlo, které bylo volně opřené o Dudleyho starou skříň, a hledal. Hledal co je na něm to výjimečné. Nic neviděl. Prázdné oči, které se na něj dívaly se mu vysmívaly. Byl hubený, ne že by sportoval, ale porce, které jedl, nebývaly tak velké, aby se z nich vůbec najedl, natož aby z nich něco přibral. Podíval se na stůl, kde pořád ležely dva sendviče. Přešel k nim a hladově se zakousl. Ani nemrkl a měl je oba v sobě. Cítil, jak mu sendviče pomalu klesají do žaludku, a pocítil náhlou únavu. Shodil z postele starý výtisk Denního věštce a s pohledem na rozsvícené světlo, usnul nikým a ničím nerušeným spánkem.

<Draco>

Draco seděl u stolu a četl dopisy od „přátel“. Nevěděl jak je nazvat, ale všechny by shrnul do jedné škatulky. Dlouhé dopisy psané tak aby nevyjádřily ani špetku citu. Nic neříkající texty zakončené pozvánkou na nějakou sešlost.

Dříve na večírky chodil rád, bavilo ho, jak se o něj všichni zajímali, ale když každý rozhovor končil slovy „a nezapomeň pozdravovat Luciuse“ začal ho hlodat červík pochybnosti. Mluví s ním všichni jenom proto, že chtějí být v jeho společnosti?… Nebo se chtějí vetřít blíž k němu kvůli jeho otčímovi? Spíš kvůli penězům, které kolem sebe rozhazuje.  Od nějaké doby mu tyhle akce začaly být naopak nepříjemné. Byla to ztráta času.

Studoval v každé volné chvíli. Co jiného taky mohl dělat, když jeho otec věčně nebyl doma a jeho matka místo aby si s ním povídala, nebo něco zahrála, domlouvala mu další a další učitele. Na Francouzštinu, Italštinu, Přeměňování, Lektvary a další a další z věcí, které budou určitě důležité v jeho budoucnosti. Nebo tak mu to vždy odůvodnila a zeptala se ho, jestli už všechno umí. Byl rád, že se aspoň na chvíli mohl soustředit. Včera po večeři si ho Otec zavolal a vedl hodně dlouhou přednášku o Panovi zla. Ještě teď mu z toho běhal mráz po zádech, ten fanatický pohled, který nesnesl jakýkoliv protest. Vykládal mu, že všichni z mudlovských rodin jsou špíny a že musí sloužit nebo zemřít, proti tomu by nic neměl, nesnášel mudlovský šmejdy. Ale potom mu začal vykládat, jak byl s Šedohřbetem v mudlovské školce a tam pozabíjel všechny děti mudlovských šmejdů. Moc podrobností mu k tomu neřekl, ale stačilo to k tomu, aby se příští den nenasnídal. Ještě teď se mu dělá nevolno, když si na to vzpomene. A když mu začal vyprávět, že pán zla už má konečně tělo a, že ho určitě bude chtít poznat hned, jak na to bude čas, nevěděl… Měl by se radovat? Co to pro něj bude znamenat. Dostane znamení zla a bude chodit po školkách a vraždit děti? Samozřejmě, že řekl otci, jak ho to neskutečně těší a že se nemůže dočkat, ale do očí se mu přitom nedíval. Neovládal ještě nitrobranu natolik, aby se odvážil byť jen zkusit udržet s otcem delší než letmý pohled. Nikdy nezapomene na to, jak se ulil z hodiny lektvarů, když Severuse zastupoval někdo jiný a jeho otec ho za to nechal ztrestat. Ještě teď má na zádech dlouhou jizvu po kouzelném biči. Ale to nebylo to nejhorší. Když totiž došel další den dolů na snídani a čekal omluvu, jeho otec řekl, že došel pozdě a matka se tvářila jako by se nic nenormálního nestalo. Od té doby neříká matce mami, ale matko.

Někdo hlasitě zaklepal na dveře. „Pane Draco vaše matka vám vzkazuje, že přišel váš učitel. Pan Didier vás již čeká na dnešní hodinu etikety v altánku, za jižním křídlem.“

„Vyřiď matce, že bych radši čistil okna v Azkabanu, než se učil deset způsobů, jak se správně posadit. A nejlepšímu panu učiteli vyřiď, že na něj z vysoka…“ řekl Draco a s naštvaným výrazem se šel do šatny převléct do venkovních šatů. „Ano Pane Draco, odpověděla skřítka a se zvednutými koutky zmizela. „Už aby začala škola, to učení mě zabije“.

<Moody>

Klepal na dveře, dokud mu někdo neotevřel. Byl to Finn Patron jeho bývalý podřízený bystrozor z ministerstva. Rozmáchl se a chtěl mu dát pravým hákem. Finn se před pěstí sehnul, tam na něj ale čekala Pošukova hůl, která ho jedním šťouchnutím poslala k zemi. Finn se svalil bez hůlky svázán tlustým lanem a s roubíkem v ústech. „Moc hrr Finne příště musíš být POŘÁD V POZORU!“. „Být teďka smrtijed tak jdu ven pro kumpány a všechny tu pozabíjím kvůli tomu, že seš tupec.“ Přibouchl dveře a pokračoval dál ponurou chodbou až k místnosti s otevřenými dveřmi. Než vešel, ještě se otočil a lehkým ťuknutím holý povolil Finnovi lano.

„Á Alastore vítej“ přivítal ho Sturgis Tobolka zamáváním. Rozhlídl se po místnosti. Na vzdálenějším rohu dlouhého stolu seděli další jeho bývalí bystrozoři Bal Bright, Hug Ironcliff , kteří zrovna o něčem horlivě diskutovali s Lupinem. Uprostřed seděli Bill a Charlie Weasleyovi, kteří zrovna studovali plány ministerstva. Naproti nim seděl Mundugus Fletcher a se zakloněnou hlavou hlasitě chrápal. Vedle něj seděl Sirius se sklenkou červeného a s výrazem nezájmu sledoval dění okolo. Zbytek tvořený McGonagallovou, Pastorekem, Tonksovou, paní a panem Weasleyovými byl shluklý u krbu a diskutoval o posledním Denním věštci.  Počkal, dokud se Finn nevymotal z lana a se zavrčením mu podal hůlku.

Přesně v Deset večer do místnosti vkráčel Snape a hovor utichl. Celá místnost se ponořila do hrobového ticha.

„Konečně“ zavrčel po chvíli Moody. Když se na něj většina s otazníkem v očích podívala, tak je s protočením oka ignoroval. Na odpověď ale dlouho nečekali. Do místnosti vkráčel Brumbál s potutelným úsměvem na tváři a tajemným jiskřením v očích.  „Tak vážení začneme. Posaďte se prosím. Nemám zrovna hodně času tak to zkusme trochu zkrátit.“

„Arture, jak vypadá situace na ministerstvu?“„Je to docela frmol, Popletal teď každému důkladně připomíná, že spolupracovat s tiskem bude jenom on a každý jiný pokus bude odměněný vyhazovem.“

„To se dalo čekat, zkusím za ním ještě jednou zajít, ale nejspíš si říci nedá.“„A jak vypadá situace na odboru záhad?“ otočil se brumbál na bystrozory.

Finn si přestal masírovat rameno a spustil. „Po tom co odešel Pošuk, se vedoucím stal Olwen!, je to tupec co dělá vše podle ministra.“ „Kdo se jenom přiblíží ke spodním patrům, zažije peklo.“

„Charlie jak jsme na tom v Rumunsku?“ „Ehm, kouzelníci nechtějí věřit, že se Vy-víte-kdo vrátil. Chtějí to potvrzené od ministerstva, ale víte co. Dřív bude Holoubková psát pravdu, než, že se ministerstvo rozhodne správně.“

„Dungu?“ „Jo mezi černokněžníkama a obchodníkama se nemluví o ničem jiném než o něm, ale všichni čekaj. Buď z čeho budou mít víc, nebo kde budou mít v bezpečí svůj kejhák. A co se týká toho Tilla, je ze smrtijedské rodiny.“

„Severusi?“ „Olwen je pod imperiem, ale je pod kontrolou, tak bych s jeho odčarováním moc nespěchal. Macnair se zase vrátil mezi smrtijedy. A jak říkal tady Fletcher Till je taky smrijed ale znamení zla nemá, protože má mudlovskou matku. Malfoy se má snažit prosadit pár zákonů, ale jaké to nevím.“

„Sturgisi?“ „Albusi, mudlové nemají ani ponětí co se děje, podezřívají se navzájem a většina toho všeho se háže na Ameriku. Nikomu se nechce v tom moc rýpat, tak jednotlivý záhady zakládají do černé složky a nechávají to zatím jen na jednom složeném týmu.“

„A Siriusi jak to vypadá s obrazem a půdou?“ Sirius nasadil kamenou tvář a otočil hlavu na druhou stranu od Brumbála.

Paní Weasleyová si odkašlala, aby na sebe upoutala pozornost. „Obraz sundat nepůjde je na něm ochrana z černé magie, vypadá to, že je nějak propojený se základy domu. Jestli sundáme obraz, sesype se nám to tu na hlavu. A na půdu se pořád dostat nemůžeme.

„Tonksová jak to vypadá s Harrym“ „Až na to že se tam nemá zrovna nejlíp a že, když ho nesmíme kontaktovat, je tam hrozná nuda, tak je tam klid. A Myslím, že je domluvený oficiální převoz s bystrozory 31 července ale ani smrtijedi nemůžou být tak tupí, aby si mysleli, že je to pravda. Harryho převezeme s Pošukem a asi s půlkou řádu, jak si Pošuk vyžádal zítra kolem jedenácté večer.“

„Výborně, nezapomeňte pak dát vědět, jak to dopadlo“

„Dobrá takže děkuji všem, kdo přišli a další schůzku si dáme začátkem školního roku.“ „a Alastore, pokud se mi někoho nepodaří sehnat, spoléhám se na vás“ s tím se postavil a opět odešel z místnosti.

Jakmile zmizel i Severus hovor a zábava se opět rozjela v plném proudu.

„Hej, Tonks“ sykl Moody a klepl ji pod stolem holý do nohy.

„CO JE? POŠUKU?“ zahulákala na něj Tonksová.

„Mohla by si na chvíli“ zavrčel, a vyšel za dveře.

Tonksová se rozhlídla a když zjistila, že ji všichni sledují, chytla se za srdce. „jo, konečně“ a za pobaveného smíchu vyšla.

„Byla jste u Pottera, víte jak na tom teď je?“ Zavrčel podrážděně pošuk, který celé divadlo sledoval pomoci svého oka.

„No, jak se to vezme, když jsem přicházela tak žil, a když jsem odcházela tak taky.“ „Něco konkrétního?“ zeptala se s úšklebkem na tváři.

„Voldemort!“

Úsměv zmizel stejně rychle stejně jako nálada na vtipkování. „Co je s ním“?

„Ten kluk nic neumí, a navíc jí dvě jídla denně a Brumbál ten to v klidu přehlíží. Mám v plánu něco s tím dělat, samozřejmě Brumbálovi za zády. Co vy – jdete do toho se mnou?“

„Jo jasně, ale pšt“. Kývla hlavou směrem ke dveřím a zase nasadila normální škleb.

„Dám, ti vědět, až tě budu potřebovat, a Tonksová nezapomeň mě posílat informace z ministerstva.“ S tím odešel.